Někdy jsme přesvědčeni io něčem, co ani zdaleka není pravda. Tehdy nám však osud nastaví zrcadlo …
S Rišom jsem se poznala v době, kdy jsme měli 17 let. I když to většina lidí brala jako dětinský vztah, faktem je, že jsem ho skutečně milovala celým srdcem – místy až příliš nezdravě. Doslova jsem na něm lpěla. Byl pro mě ideálem a já jsem nevěřila, že jednoho dne dokážu najít lepšího muže. Zdál se mi dokonalý a tím pádem se u mě projevovaly pocity nedostatečného sebevědomí. Proč by byl takový chlap se mnou?
Jak to však při “ dětských “ vztazích bývá, zamilovanost pomine a velká láska skončí. Ze dne na den. Podobně tak skončila i naše. I když jsem měla pocit, že je vše v pořádku, Rišo se začal chovat divně. Odmítal se mnou telefonovat a o tři dny na to přišla nepěkná zpráva- a to, že se se mnou rozchází. „Promiň, ale nechci jít na výšku s tím, že si nebudu užívat, “ zněl jeden z jeho argumentů, který mě položil. Po dvou letech vztahu se se mnou rozloučil otřesným způsobem.
bolest pominula
Dětský rozchod mě bolel víc, než bych vůbec byla ochotna připustit. Zlomené srdce jsem si dohromady dávala celé dva roky, zatímco si ta moje bývalá láska užívala na všechny strany. Najednou se však v mém životě objevil Jónatan a já pochopila, že jsem našla někoho lepšího, krásnějšího, vzdělanějšími .. nový ideál. Milovala jsem ho upřímně – a najednou jsem zjistila, že mi je život mého ex už konečně ukraden. Bohužel, velmi jsem se mýlila.
Byl to jeden z typických letních večerů, které lidé tráví na terase. Jak jsem šla hlavní ulicí, poznala jsem známou tvář. „Čaaaau, tebe jsem jak dlouho neviděl! Jinak neuvěříš, ale chtěl jsem se ti ozvat, “ promluvil se mi znenadání Rišo a já strnula. Nečekala jsem ho tu – pokud jsem věděla, studoval v zahraničí. Nyní po pěti letech je evidentně zpět. Skvělé. Upřímně však musím přiznat, že mi polichotilo to, že mě chtěl kontaktovat.
„Koukám, že oslavujete, “ odpověděla jsem mu dívaje se na skupinu kluků kolem něj. „Ano, přidej se k nám, pěkná baba nám zde chybí, “ ozval se jeden z nich a moje ego dostalo opět další pohlazení. „Co slavíte? “ Zeptala jsem se s úsměvem na tváři. „No vždyť tady, pan Richard jde do chomoutu, “ prozradil druhý z nich a jak na povel si začali všichni připíjet. Já jsem však strnula a byla šťastná, že mi v tom momentě pípl mobil. Byla to sice zpráva od operátora, ale měla jsem skvělou záminku vymluvit se a odejít. „No vida … hodně štěstí. Musím jít, tak čaute, “ rychle jsem se rozloučila, nakolik se mi v hrdle vytvořila Guča. Věděla jsem, že skutečně miluji Jonatana, ale něco se ve mně zlomilo. Možná ta dětská naivní představa o tom, že první láska vydrží a je ta pravá …
